A je to tady. Po měsících příprav spouští parta spřátelených hospod a restaurací společnou ideu: že Brno má 100 chutí!
Já su Arnošt a souhlasim. Jsem Brňák a jsem za to rád. Nemám nic proti jinejm městům. Rád cestuju (a taky rád zkouším lokální piva, v čemž jsme teda my Češi po revoluci dost krásnej fenomén). Ale znáte to – sice všude dobře, ale doma nejlíp. No, takže mně je nejlíp v Brně a doufám, že to máte stejně.
O to větší radost jsem měl, když mi řekli, že ty moje postřehy o Brně, zlatý lodi, jsou dobrý a že jako budu mít svůj blog! Kde se můžu vyjadřovat o místnim dění, co nás Brňáky trápí, co rozveseluje a tak.
Konečně můžu z virtuálního šuplíku v gůgl dokumentech vytáhnout svý zimní postřehy, co jsem začal psát po večerech, bo letošní zima byla dost krušná. A prej to publikujou!
Moje žena protočila voči. „Takže jako ty, ajťák jak prase, co má EQ v mínusových bodech, budeš lidsky promlouvat k lidem, jo. A celej národ si má číst cancy o tom, jak chodím na gynekologii na veterinu. No potěš.“
To mě urazilo. U Jošta!
Tak za prvý: ajťáci dneska tvoří dobrou pětinu obyvatel moravský metropole. A za druhý: že někdo pracuje jako ejč-ár (rozuměj „perzonalista“) jako moje žena, ještě neznamená, že rozumí lidem.
Zkrátka vám chci říct, že mám vás a Brno rád. A že Moraváci mají držet při sobě. Zvlášť v nejistý době s brexitem za bukem, Trumpem v prezidentským křesle a tak dál.
A co nám Moravákům v dobách hojnosti a naopak v dobách největší krize vždycky spolehlivě udrželo morál? Scházet se pospolu nad dobrým jídlem a mokem a vzájemně si dodávat optimizmus.
V tom jsme my na jižní Moravě fakt machři!
A tak bych se teď s váma rovnou rád podělil o jedno žhavý podzimní téma. Přijde mi totiž, že se týká každýho chudáka, co má status rodiče a doma potomka stiženého povinnou školní docházkou.
Strašák, krycím jménem ŠKOLA
A je to tady. Po dvou měsících havaje bez tyranie jménem „školní příprava“ zpátky do reality. Bože. Červenec a srpen mi připomněly krásnej život, co jsme si žili, než Lukáš před dvěma lety nastoupil do první třídy. Zdá se to spíš jak dvě desetiletí. Celá rodina jsme teda minimálně o dvě dekády zestárli.
Dodneška si pamatuju na svůj historicky první rodičák v roli pana otce. Do té doby si ty dvě hodiny práva útrpnýho chodila odsedět moje žena. Ale tentokrát prý musim já, že má v práci důležitou poradu s hlavouny z Améru.
Že šlo o zákeřnou lest, mi došlo, když jsem měl za sebou první půlhodinu rodičáku. To radši sedět se španělskou botou na noze ve frontě na finančáku než tohle!!
To jako vážně?!
Ale svým způsobem jsem si za to moh sám, to je fakt. Neměl jsem přilejvat lávu do rozběsněný sopky, to byla blbost…
Po úvodním líčení zločinů proti školnímu řádu, kterých se mrňousové pravidelně dopouštějí, jsme byli vyplísněni my rodičové, že před Vánoci skoro nikdo nezvládl vybavit potomka kompletním seznamem pomůcek na vyrábění. Ten si nepřinesl hrst lískových ořechů, ta zapomněla chuchvalec vaty a pět deka olova neměl nikdo.
Tak to mě pos…
První minuty rodičáku jsem se pobaveně koukal po ostatních účastnících rodičovské šarády. Já si fakt myslel, že je to jako sranda! Nadsázka na uvolnění atmosféry. Že se jako společně zasmějem a pak začne opravdovej rodičák. Odpovědí mi byly jen ztrýzněný obličeje a pokořený držení těla ostatních chudáků napchaných na pidižidličkách s kolenama zabodnutýma do školních lavic potomků.
Hm.
Po půlhodině mi definitivně došlo, že ta ženská vepředu je psychopat a myslí to vážně. Úplně všechno.
Už jsem chápal, proč se manželka z každého rodičáku doplazila jak zombie, hned v předsíni mě nepřátelsky utnula: „Na nic se mě neptej a nic po mně nechtěj.“ Načež si šla ještě v botách nalít víno.
Do té doby jsem totiž nechápal, co tak zásadního by se jako řešilo na rodičáku prvňáčků.
I když… mohly mě varovat styl a forma poznámek, který Lukáš ze školy nosil prakticky denně.
Já se nad tim teda extra nezamýšlel – vyznávám zdravej přístup, že jak nejde o ledvinu, hokejovej trénink nebo poslední díl Star Wars, nejde o život.
Ale žena to děsně řešila a obden mi s výrazem štvance strkala pod nos Lukyho deníček a cedila skrz zuby: „Vidiš? Vidíš to?! Zase to napsala červeně a dneska tam je 12 vykřičníků. Dvanáct!!! Chápeš to? Ta ženská na mě ustavičně řve dokonce i na papíře! Jako bych byla úplně blbá! Já už to dlouho nevydržííím.“
Hambáč v kontyšu
Navíc ty poznámky často nedávaly moc smysl. Třeba jednou tam stálo:
Váš syn dnes vyhodil spolužákovi svačinu do koše!!!!!!!! Laskavě mu vysvětlete, že se to nedělá!!!!!!!!
A hned podtím:
Pokud se budete divit, proč má Váš syn mokré kalhoty, tak je to proto, že mu je spolužák pomočil!!
No jestli mi ty vzkazy soušky učitelky měly něco vysvětlit, tak mě spíš solidně zmátly. Šel jsem za Lukym, ať mi to jako vysvětlí on. Ten se rozohnil jak Daenerys v závěrečný epizodě a ublíženě mi vylíčil, jak čůral na školním záchodku, když k němu přišel Sebastian a začal na něj čůrat. Proto mu pak ve třídě za trest sebral svačinu a hodil ji do koše (protože Seban je žrout a vyhodit mu dopolední hambáč muselo bejt pro něj bolestivý).
Jenže to viděla úča, ztropila povyk a odmítala vyslechnout, jak se věci seběhly a že šlo o adekvátní odpověď. Mně osobně synkovo řešení připadalo sympaticky gandhiovský. Sebevědomá mesidž předána a ani kapka krve…
Atmosféra ve třídě jak za komančů
Přes tyhle varovný signály, že učitelka je zapšklá bytost, co nemá ráda lidi (a úplně nejvíc děti), jsem zvedl tlapu. A zcela bezelstně se zeptal, proč se v 1. třídě vlastně známkuje. Jestli je to jako nutný stresovat děcka hned ze startu.
Když ze startu navíc vcelku o nic nejde a jde jen o to naučit je svatou trojici číst-psát-počítat. Že mě jako dost překvapilo, když Lukáš donesl v říjnu trojku z tělocviku z kotrmelce dozadu – je totiž judista. (Jo, džudistický kotoul vzad se nedělá přes hlavu, ale přes rameno, věděli jste to?) Kluk je na sport fakt šikovnej a miluje ho, tak demotivovat ho trojkou měsíc po nástupu do 1. třídy mi nepřijde šťastný…
No, tak to jsem teda čučel.
Můj nevinnej dotaz spustil řádění Vietkongu. Učitelka začala hystericky přeskakujícím hlasem křičet, že teda dobře, že může všem dávat jedničky, ale jaký to bude potom mít smysl, když všichni budou mít jedničky, a jak to bude líto těm, kteří se snaží, když budou mít jedničky i lemplové, kteří sabotují výuku…
Uf.
Od té doby udržujeme se školním výchovným personálem dost napjaté vztahy. Na rodičáky jsme přestali chodit a na červené vzkazy agresivně vyryté v synově deníčku v hloubce půl centimetru nereagujem. A čekáme, kdy na nás přijde sociálka.
Ale realisticky jsme se ženou zhodnotili, že víc psychické zátěže ke každodenním domácím úkolům už prostě neunesem. Během školního roku si chodíme do práce prakticky odpočinout.
V práci aspoň řešíme úkoly, na který máme. Já i žena máme jen jednu vysokou a začínáme chápat, že na absolvování dnešní základky to v žádnym případě nestačí. Minimálně ne na ten děsivej objem, co děckám nalejvaj do hlavy.
Tuhle jsem si na iDnesu dělal test pro dospělý, esli by jako zvládli učivo žáků 4. třídy. No, nezvládli. Teda já to nezvlád.
Už teď mě děsí, až bude kluk na druhým stupni.
Rodičovská tryzna aneb Na druhým stupni bude hůř?
Pavel bydlí na Lesné a nedávno tam otevřeli nový Charlie’s a prej tam dělaj famózní tatarák. Tak jsme se tam s chlapama v krásnej podvečer na začátku července sešli. A já ještě plnej dojmů z přežití druhýho školního roku nahodil filozofický téma SOUČASNÝ ŠKOLSTVÍ.
Tak to jsem teda tnul do živýho!
Skoro všichni už máme ňákýho školou povinnýho sviště. A v každý rodině se večer odehrává podobný shakespearovský drama. Jsem si vcelku jistej, že nikdo z nás není úplně blbej. Tak vystudovat VÚT, stavět domy nebo mít pod palcem obchod nemůže slaboduchej jarin, že jo.
Ale jak nastane k večeru Čas domácích úloh, každej rodič bez rozdílu vyznání a povolání si připadá jak poloviční retard.
S chlapama jsme se trumfovali, jaký absurdity se dneska děcka ve škole učí a kterej kantor je největší despota. Tyjo, těžko zvolit šampiona…
Zaujal mě Karlův příspěvek. On je Karel takovej tichej introvert. Moc toho nenamluví, na povrch se dostane jen špička ledovce, ale pod hladinou najdeš fakt úctyhodný know-how.
Tentokrát se vytasil s tím, že když v jeho rodičovským životě došlo ke střetnutí se školským systémem, po pár krušných měsících dospěl k přesvědčení, že jde o systém hluboce propracovanej a podléhající nějakýmu temnýmu záměru a spiknutí… Něco jako templáři.
Kantor, strážce systému
A tak kromě dalších kritérií zkoumal aj po psychologický stránce, co jsou dle statistik učitelé zač. Jako co za typ lidí si v současným českým školství nejčastěji stoupá před děcka a před tabuli. A prej podle jakýhosi celosvětově hojně využívanýho psychologickýho testu MBTI jsou učitelé na základkách často strážci.
Strážci systému. A na dodržování toho systému umanutě dohlížej, aj když o jeho správnosti vůbec nepřemýšlej. Ani o něm nejsou vnitřně nijak extra hluboce přesvědčený. Prostě si nepokládaj večer nad pivem filozofický otázky, jako esli je systém v cajku, esli by na něm nešlo něco vytunit…
Že nemívaj vlastní názory a nejsou kreativní, pasivně pracujou jen s informacema, který maj k dispozici. Nemaj rádi překvápka a nový řešení, jsou konzervy, nejsou flexibilní.
(Já si teda nemoh pomoct, šel mi mráz po zádech a hned jsem si vzpomněl na agenty z Matrixu.)
Jako to je děsně zajímavý, protože si vemte, že všude dnes chytrý lidi v rozhovorech říkaj, jak se svět zrychluje a jak naše děcka v dospělosti už vůbec nebudou potřebovat klasický nabiflený informace. Že se hlavně musí naučit, jak se přizpůsobovat flexibilně rychlým změnám. A kde a jak si stále nový informace zajišťovat. Kriticky je zhodnotit, zda je to fejk nebo cajk.
(Vzpomněl jsem si, že přesně to říkali nedávno chytrý lidi aj v jednom Fokusu Vaška Moravce.)
No, jenže na základkách je učej lidi, kteří vyznávaj přesně opačný strategie. Není to blbě?
Koukám, že jsem se pěkně rozvášnil a rozepsal. No však taky s chlapama jsme o tom debatovali až do zavíračky. A pak že chlapi dokážou plkat jen o fotbale a o sexu!
No příště zkusíme zas nějakou další chuť Brna a nad ní zkusíme vymyslet, co s neutěšeným základním školstvím v český kotlině. Než se z půlky českejch rodičů stanou alkoholici nebo chovanci cvokárny!
Vložil v srpnu 2019. S láskou k Brnu Arnošt
Léto a prázdniny končí, ale startuje nový kulinární projekt! Dovolená za námi, ale čeká nás setkávání s přáteli nad podzimními dobrotami! Spouštíme 100 chutí Brna!
Víc vám k tomu řekne Arnošt…